Radomír Bárta

Založeno roku 1986, zhotovujeme díla na zakázku, na základě našich vlastních návrhů, dle nápadů klienta a ve spolupráci s architekty.

Jako základní materiál používáme nerezovou ocel a její kombinace se sklem, kamenem (žula, mramor, pískovec) a dřevem nebo i jinými přírodními materiály.

Mezi šperkem a plastikou

Podle francouzského výtvarníka Marcela Duchampa je prý umělec médiem, které neví, co dělá. To není vyjádření tvůrčího tápání, nýbrž hledačství, jehož výsledkem je šťastné protnutí poctivé práce a náhody. Hledat na spojnici kámen - kov je o to složitější, že oba materiály jsou zdánlivě odosobněné, chladné, a navíc umělci kladou při zpracování tuhý odpor a vyžaduji kromě imaginace dobrou znalost řemesla. I tyto určující premisy velice dobře pochopil tišnovský umělecký kovář Radomír BÁRTA (narozen 16. 6. 1958), žák pana Zeleného z brněnské Školy uměleckých řemesel. Ví, že čím větší klade materiál odpor, tím niternější a intenzivnější je prožitek odhalováni tajemství hmoty, která – zejména pokud jde o kámen a kov – nevydá nic zadarmo. Samozřejmě, Bárta je primárně kovářem, tedy člověkem přetvářejícím kovy, ale zároveň si uvědomuje, že v přírodě kolem nás byly nejprve nerosty (kameny), z nichž jen některé (jako pyrity) se dají přetvořit silou ohně. Pomineme-li tedy Bártovy práce vysloveně užitné, jeho umělecké kreace se pohybují mezi tvarem minuciózního šperku a stejně precizně zkomponovanou a opracovanou plastikou, jejímiž východisky jsou železo, nerez, kámen a někdy dřevo.

Formální dokonalost nejlépe vypovídá o složitě vrstveném obsahu Bártových děl. U celokovových plastik vytváří kujný kov výchozí základnu, na niž se aplikuje vlastní umělecký artefakt. Příkladem jsou autorovy krucifixy, u nichž vykovaná hmota kříže zpodobuje tíži utrpení, s nímž koresponduje drsnost korpusu, na němž každý úder kladiva je symptomatický. Při kombinaci materiálů jde tvůrce – pokud jde o krucifixy – ještě dál. Právě napětí mezi např. strukturou dřeva vlastního kříže a zpodobením Kristova těla v kovu a kameni, které je vzdáleno reálné reflexi a stává se symbolem, vzdaluje výsledný objekt popisnosti a stává se prostorovou metaforou.

U většiny dalších děl se Bárta snaží o doslova synkrezi materiálů - zpravidla kamene a kovu. Vybírá si léty přírodními vlivy opracovaný kámen (často vápenec) s nevšedním tvarem, osobitou strukturou povrchu, lety, žilkami a mnoha závrty, aby z něj prolnutím hmot nechal vyrůst pokračováni formy a obsahu v kovu, který od kamene není přísně oddělen, naopak jej překračuje a dotváří. V tomto případě se tak většinou děje kombinací sochařsky rozvinutého celku s až filigránsky, šperkařsky, propracovanými detaily (viz např. pravěké ryby či dvourožce). Posun od sochařského pojetí plastiky k šperkařsky chápanému objektu se umocňuje s miniaturizací díla a se vzrůstem napětí mezi ušlechtilostí kamene a kovu (dokladem toho jsou různé. přívěsky a prsteny).

Změnou polarizace základ – nadstavba mění Radomír Bárta i vyznění celku díla. Např. u hlav zvířat vychází jak z kamene (podstata hmoty hlavy), tak z kovu (kovový podstavec symbolizující tělo zvířete); u číší nebo kreací ptáků se naopak východiskem stává kov, kterým pokračuje kámen – povrchově sourodý či naopak kontrastní. Obdobně plynulý přechod kovu v nekovový materiál (např. lité sklo) lze pozorovat u umělcových svítidel, která jsou sice užitnými předměty, ale estetickým vyzněním zároveň uměleckými díly.

Radomír Bárta je umělec, který dokáže materiálu (resp. materiálům) naslouchat (otázkou je, kdo či co je před započetím práce prvotní, provokující, inspirující – hmota, nebo tvůrce?), ztotožnit se s ním a vydobýt z něj různými postupy maximum na cestě od neživosti k živému a od nehybnosti k dynamice. Jeto proces výsostně umělecký, ale podepřený plným zvládnutím řemesla, proces, který tvůrci i následnému uživateli (vlastníkovi) díla dává uspokojení a podněcuje ho k neustále novým a novým konečným interpretacím.

Doc. PhDr. Ludvík Štěpán, PhD.